Poskytnutá informace dne 26. dubna 2021
Na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, poskytl Úřad pro ochranu osobních údajů dne 26. dubna 2021 požadovanou informaci:
Ve vztahu k evidenci podnětů/stížností týkajících se ochrany osobních údajů spotřebitelů při posuzování bonity poskytovateli spotřebitelských úvěrů se lze vyjádřit za období od května 2018 do dne podání žádosti, přičemž lze uvést, že Úřad pro ochranu osobních údajů eviduje řadu stížností, které sice směřují proti poskytovatelům úvěrů, nikoli však z hlediska posuzování bonity žadatele o úvěr, ale z jiných hledisek (např. minimalizace údajů při vyžadování kopií dokladů totožnosti, zpřístupnění údajů, zasílání obchodních sdělení, reakce správců na výkon práv subjektu údajů).
Za období od května 2018 tedy Úřad pro ochranu osobních údajů neeviduje stížnosti/podněty, které by směřovaly přímo proti poskytovatelům spotřebitelských úvěrů (bankovních a nebankovních), z hlediska např. rozsahu zpracovávaných údajů, nebo metod (např. profilování) při posuzování bonity žadatelů o úvěr. Ohledně přehledu, zaměření a popisu kontrol lze odkázat na rubriku Výroční zprávy a na další veřejně přístupné informace v rubrice Dozorová činnost dostupné na internetových stránkách Úřadu.
Z hlediska posuzování bonity spotřebitelů Úřad pro ochranu osobních údajů eviduje ve sledovaném období cca 90 stížností, které směřují proti zpracování osobních údajů v registrech klientských informací (např. BRKI, NRKI, SOLUS, REPI), resp. též předání údajů poskytovatelem úvěru do těchto registrů. Dominantním předmětem stížností je doba uchování údajů v těchto registrech a netransparentní informace o právním důvodu zpracování, a s tím související realizace práva na výmaz osobních údajů, event. práva na opravu nepřesných údajů. Uvedené se týká jak předání a uchování osobních údajů žadatelů o úvěr (tj. informace o tom, že žadatel požádal o úvěr, a nebyl mu schválen, nebo žádost sám stáhl), tak i osobních údajů dlužníků, kteří úvěr čerpali, mají negativní záznam o splácení v registrech, a ihned po splacení dlužných částek, event. po vydání rozhodnutí o osvobození od placení předmětné pohledávky (v rámci insolvenčního řízení), se domáhají výmazu z těchto registrů.
Zřízení registrů, předání a doba uchování údajů v registrech je aktuálně řešena v případě nebankovních poskytovatelů v ustanoveních § 20z a § 11 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a v případě bank jde o § 38a odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.
Převážná většina doručených stížností byla shledána jako nedůvodná, neboť doba zpracování v registrech je dána výše uvedenou právní úpravou. K nejasnostem k zákonnosti zpracování údajů v registrech přispívá skutečnost, že poskytovatelé nebankovních úvěrů, a v některých případech i banky získávali pro zpracování údajů žadatelů o úvěr v registrech souhlas, a ti se proto domnívají, že odvoláním souhlasu správce postrádá právní důvod ke zpracování.
Jak je uvedeno výše, úprava registrů prošla kontrolou ústavnosti provedenou Ústavním soudem, vizte odkaz k vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/17 dne 11. listopadu 2020 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou dostupné na webu Ústavního soudu, ve věci zrušení § 20z věty třetí zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, na jehož základě dovozuje svou činnost např. SOLUS. ÚS návrh na zrušení citovaného ustanovení zamítl, mj. s níže uvedeným odůvodněním:
„Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb., obsahuje v § 20z odst. 1 komplexní a podrobnou úpravu podmínek, za nichž mohou prodávající získávat informaci o úvěruschopnosti spotřebitelů i bez jejich souhlasu. Tato úprava ve svém souhrnu představuje dostatečné záruky proti nepřiměřenému šíření osobních údajů spotřebitelů. Ustanovení § 20z odst. 1 věty třetí a čtvrté zákona o ochraně spotřebitele jsou v souladu s ústavním pořádkem a lze je vyložit způsobem souladným s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Tato ustanovení představují zásah do práva spotřebitelů na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neústí však v porušení těchto ústavně zaručených práv, neboť zásah je vyvažován silným veřejným zájmem na předcházení předlužování spotřebitelů. Tento veřejný zájem se pojí s oprávněnými zájmy podnikatelů nabízejících spotřebitelům finanční služby“.