Úřad vstupuje do postavení žalovaného orgánu ve věcech přístupu k informacím i v případě žalob proti rozhodnutím vydaným jinými povinnými subjekty před lednem 2020
Novelou zákona účinnou od 2. ledna 2020 získal Úřad pro ochranu osobních údajů novou působnost v oblasti svobodného přístupu k informacím. Vůči řadě povinných subjektů získal postavení nadřízeného orgánu, který je oprávněn rozhodovat ve druhém stupni o odvolání. Aktuálním rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 65/2021–44 ze dne 30. dubna 2021 bylo postaveno najisto, že ve všech těchto případech vstupuje Úřad též do již zahájených soudních řízení, která jsou vedena na základě žalob směřovaných vůči rozhodnutím některých jiných povinných subjektů.
Úřad pro ochranu osobních údajů se tak, stručně řečeno, stává odpovědným za mnoho let stará rozhodnutí, která nevydal, a orgánem žalovaným v řízeních, která nevedl. A to dokonce i tam, kdy jeho právní předchůdce podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V takovém obzvláště specifickém případě je Úřad paradoxně tím, kdo před soudem aktivně prosazuje obhajobu „svého“ rozhodnutí a stává se přímo žalujícím (stěžovatelem, který podává kasační stížnost).
Vše uvedené ve vztahu k procesnímu nástupnictví Úřadu ve starých soudních sporech je v první řadě důsledkem ojedinělé a nekonzistentní právní úpravy, jež svěřuje Úřadu významnou působnost bez dostatečných právních nástrojů. Procesní možnosti Úřadu jsou totiž dány v zásadě taxativním výčtem několika procesních institutů. V kontextu zahájených soudních řízení je např. zjevným deficitem právní úpravy, že fakticky Úřadu v pozici žalovaného neumožňuje uspokojit žalobce a přispět tak vlastní aktivitou k odklizení sporu, třeba i tím, že v této fázi sporu nelze již uložit informační příkaz původnímu žalovanému. Úřad navíc sám ani nedisponuje požadovanou informací, ta se netýká jeho působnosti, má o ní jen zprostředkovanou znalost ze soudního spisu, je-li tam obsažena. V běžícím soudním řízení tak fakticky Úřad nemůže využít jeden ze standardních procesních institutů zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který předvídá možnost uspokojení navrhovatele (žalobce) podle § 62 vydáním nového rozhodnutí nebo provedením jiného úkonu, jimiž navrhovatele uspokojí, v důsledku čehož by následně soud řízení zastavil (§ 47).
Pro úplnost lze dodat, že i pokud by Úřad měl k dispozici plnohodnotné nástroje zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jeho ustanovení § 153 je zrušení napadeného rozhodnutí k uspokojení účastníka po podání žaloby ve správním soudnictví vázáno na přezkumné řízení. To však nelze zahájit po uplynutí objektivní lhůty 1 roku od právní moci rozhodnutí.
Do procesní role Úřadu je tak implicitně vložen zájem na zamítnutí žaloby (procesním úspěchu) a tím i na obraně rozhodnutí vydaného jiným povinným subjektem [1], bez ohledu na vlastní odborné stanovisko. Nelze přehlédnout ani absenci přechodných ustanovení, která byla v překotném legislativním procesu zcela opomenuta.
Ve druhé řadě je nutno zmínit zcela nedostatečné personální a rozpočtové zajištění, které ohrožuje řádný výkon rozhodovací činnosti, která je navíc v případě zákona č. 106/1999 Sb. vázána neúměrně krátkou lhůtou patnácti dnů. Nová agenda svobodného přístupu k informacím byla svěřena Úřadu paradoxně v době, kdy výrazně vzrostla zátěž v souvislosti s účinností obecného nařízení, což by samo o sobě odůvodňovalo personální posílení. Nově je však Úřad nadřízeným orgánem pro řádově stovky povinných subjektů, což zahrnuje rozhodování o odvolání a o stížnostech, a přezkumným orgánem pro cca 15 000 povinných subjektů.
Statistiky nápadu (vyřizovaných věcí) již dnes převyšují nejen původní odhady řádově, ale výrazně převyšují i rozhodování v hlavní agendě, tj. v ochraně osobních údajů. Jen za první čtyři měsíce roku 2021 Úřad obdržel v agendě svobodného přístupu k informacím 219 podání. Celkem má Úřad k dispozici pouze 9 systemizovaných míst státních zaměstnanců, z toho pouze 4 místa byla Úřadu na tuto agendu nově přidělena a 5 míst získal úsporami ve stávajících útvarech. K tomu přibývají, jak je uvedeno výše, desítky mnohaletých soudních řízení v nejsložitějších případech, s nimiž souvisí i úhrada soudních nákladů, což způsobuje nárůst výdajů z rozpočtu Úřadu.
Přenos této finanční zátěže z původních povinných subjektů na Úřad je přímým důsledkem výsledné zákonné koncepce. Do současné doby byl Úřad konfrontován s 32 žalobami a 5 kasačními stížnostmi, které směřují proti rozhodovací činnosti jiných povinných subjektů.
[1] Jedná se o otevřenou množinu všech povinných subjektů, které nemají svůj standardní nadřízený orgán (viz zákon č. 106/1999 Sb., § 20 odst. 5).