Vymahačská společnost působící přes internet
V roce 2011 přišlo několik stížností na činnost Společnosti, která se snažila vyvolat dojem seriózní firmy zajišťující vymožení dluhu bez zbytečných formalit. Jako hlavní nástroj pro vymožení dluhu používala Společnost veřejný „registr dlužníků“ přístupný prostřednictvím internetu.
Na základě dotazníku, který vyplnil věřitel a uvedl v něm svého údajného dlužníka, se Společnost pokoušela dluh vymoci – často pouze zasláním dopisu, případně se skrytou výhružkou. Hlavním nástrojem byl však „registr dlužníků“. V mandátní smlouvě, automatizovaně vystavené na základě vyplněného dotazníku, byl generován určitý kód, který měl identifikovat smluvní strany a měl nahradit právoplatný podpis.
Z hlediska ochrany osobních údajů je ale třeba se ptát, na základě jakého právního titulu byly zpracovávány osobní údaje dlužníků.
Relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje postoupení pohledávky někomu jinému bez vědomí dlužníka. Podmínkou ovšem je, že postupitel musí dlužníkovi postoupení pohledávky oznámit nebo postupník postoupení pohledávky musí dlužníkovi prokázat, neboť dle § 526 odst. 1 občanského zákoníku platí, že postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník (nový věřitel) postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
Další možností by bylo uzavřít mandátní smlouvu mezi věřitelem a Společností o vymožení dluhu. Při uzavření této smlouvy ovšem, jako při každé jiné smlouvě, musí být obě strany jednoznačně identifikovány. Uzavíraní smlouvy prostřednictvím pouhého „zakliknutí“ v počítačovém programu, kdy není věřitel nepochybně identifikován, a tudíž Společnost nemá možnost si ověřit, že se jedná o skutečnou osobu věřitele a o skutečný dluh, je právně problematické. Tento způsob uzavírání právního vztahu v sobě totiž nese velkou míru právní nejistoty do budoucna, je tedy problematickým právním základem pro zpracování osobních údajů. Lze tudíž jen doporučit, aby smlouvy v obdobných případech v prostředí internetu byly elektronicky podepsané.
V případě Společnosti dospěli kontrolující ke zjištění, že ke zpracování osobních údajů dlužníků neexistuje žádný právní titul, neboť souhlas dlužníka evidentně chybí (srov. ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.).
Navíc bylo zasahováno do osobnostních práv osob, které byly prostřednictvím registru dlužníků označeny za dlužníky, aniž by o jejich případném dluhu měla Společnost relevantní důkazy.
Společnost následně ukončila svou V roce 2011 přišlo několik stížností na činnost Společnosti, která se snažila vyvolat dojem seriózní firmy zajišťující vymožení dluhu bez zbytečných formalit. Jako hlavní nástroj pro vymožení dluhu používala Společnost veřejný „registr dlužníků“ přístupný prostřednictvím internetu.
Na základě dotazníku, který vyplnil věřitel a uvedl v něm svého údajného dlužníka, se Společnost pokoušela dluh vymoci – často pouze zasláním dopisu, případně se skrytou výhružkou. Hlavním nástrojem byl však „registr dlužníků“. V mandátní smlouvě, automatizovaně vystavené na základě vyplněného dotazníku, byl generován určitý kód, který měl identifikovat smluvní strany a měl nahradit právoplatný podpis.
Z hlediska ochrany osobních údajů je ale třeba se ptát, na základě jakého právního titulu byly zpracovávány osobní údaje dlužníků.
Relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje postoupení pohledávky někomu jinému bez vědomí dlužníka. Podmínkou ovšem je, že postupitel musí dlužníkovi postoupení pohledávky oznámit nebo postupník postoupení pohledávky musí dlužníkovi prokázat, neboť dle § 526 odst. 1 občanského zákoníku platí, že postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník (nový věřitel) postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
Další možností by bylo uzavřít mandátní smlouvu mezi věřitelem a Společností o vymožení dluhu. Při uzavření této smlouvy ovšem, jako při každé jiné smlouvě, musí být obě strany jednoznačně identifikovány. Uzavíraní smlouvy prostřednictvím pouhého „zakliknutí“ v počítačovém programu, kdy není věřitel nepochybně identifikován, a tudíž Společnost nemá možnost si ověřit, že se jedná o skutečnou osobu věřitele a o skutečný dluh, je právně problematické. Tento způsob uzavírání právního vztahu v sobě totiž nese velkou míru právní nejistoty do budoucna, je tedy problematickým právním základem pro zpracování osobních údajů. Lze tudíž jen doporučit, aby smlouvy v obdobných případech v prostředí internetu byly elektronicky podepsané.
V případě Společnosti dospěli kontrolující ke zjištění, že ke zpracování osobních údajů dlužníků neexistuje žádný právní titul, neboť souhlas dlužníka evidentně chybí (srov. ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.).
Navíc bylo zasahováno do osobnostních práv osob, které byly prostřednictvím registru dlužníků označeny za dlužníky, aniž by o jejich případném dluhu měla Společnost relevantní důkazy.
Společnost následně ukončila svou činnost.