Kamery v ubytovně

Mezi další kontroly, které se týkaly provozování kamerového systému, patřila kontrola provedená v dalším statutárním městě. Město instalovalo kamerový systém v ubytovně, sloužící k trvalému bydlení i přechodnému ubytování svých občanů, kterým je město povinno poskytnout bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování nebo přístřeší. Provoz kamer zajišťovala městská policie. Bylo zjištěno a dokumentováno, že kamery sledují prostor v okolí ubytovny, vchod do ubytovny a všechny chodby v několikaposchoďové budově. V ubytovně byla zřízena stálá domovní služba. Důvodem bylo, že v objektu ubytovny se stále projevovaly problémy a město nemohlo v objektu trvale zajistit přítomnost strážníka. Kamerový systém byl tedy určen k nepřetržitému dohledu, jehož účelem bylo eliminovat rušení veřejného pořádku, porušování domovního řádu ubytovny, zabránit neoprávněnému odběru elektrické energie, nedodržování hygienických norem při nakládání s odpady a ničení společných prostor domu, ale rovněž i kontrola, zda ubytovaní nevpouštějí do objektu neoprávněné osoby. Město se v rámci přípravy sice zabývalo otázkou ochrany osobních údajů, ale rozhodlo, že z hlediska práva správce osobních údajů na ochranu svých práv a právem chráněných zájmů může občany sledovat. Město žádný souhlas ubytovaných nevyžadovalo a na jejich protesty nereagovalo. Kromě viditelně instalovaných kamer a tabulky, která informovala pouze o tom, že objekt je střežen kamerovým systémem, nebyla ubytovaným dána žádná informace, zejména ne ta, že kamery provozuje a záznamy pořizuje Městská policie. Ve svém zjištění inspektor konstatoval, že město porušilo zákon o ochraně osobních údajů. Právo na soukromí v ubytovně je zaručeno ustanovením čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž mají dotčené osoby právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě a své rodině. K posouzení, zda pro deklarovaný účel, tedy jako prevence proti nežádoucím jevům, lze tolerovat takový zásah do soukromí, jako je shromažďování kamerových záznamů, lze nalézt i v rozhodovací praxi soudů. Např. Ústavní soud ČR v nálezu ÚS 191/05 konstatuje, že základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základních práv druhého. Město svým rozhodnutím nadřadilo svůj zájem spočívající v ochraně před drobnými krádežemi a zneužíváním prostor nad právo na ochranu soukromí a osobního života. I s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že město pochybilo.