Přejít k obsahu Přejít k hlavnímu menu
Kontakt

Kamerové systémy

I v roce 2007 se inspektoři zabývali značným množstvím podnětů směřujících proti provozovatelům kamerových systémů. Podněty jsou z nejrůznějších oblastí, zejména se týkají škol, větších zdravotnických zařízení (polikliniky, nemocnice), bytových domů a pracovišť zaměstnanců. Bylo zahájeno celkem 23 kontrol, z nichž 14 již bylo ukončeno.

V rámci kontrol se inspektoři opakovaně setkávají s kamerovými systémy, jejichž provozováním není respektováno základní lidské právo na ochranu soukromí, s obvyklým důsledkem porušení zákona o ochraně osobních údajů.

Naprostá většina kontrolovaných kamerových systémů se záznamem byla zřízena a provozována za účelem ochrany osob a majetku. Základním, většinově zjišťovaným nedostatkem takových kamerových systémů je skutečnost, že jsou provozovány nikoliv jako nezbytný prostředek pro dosažení stanoveného účelu, ale jako pouhé preventivní opatření. To by samozřejmě bylo možné, ovšem za předpokladu splnění některých nezbytných, zákonem stanovených podmínek. Vzhledem k tomu, že všechny kontrolované kamerové systému byly provozovány bez souhlasu monitorovaných osob, je nezbytné, aby byly provozovány buď na základě zvláštního zákona (takové oprávnění má např. Policie ČR) nebo na základě výjimky ze zákona o ochraně osobních údajů. Takovou výjimkou je právě možnost chránit své oprávněné zájmy, ovšem ochrana tímto způsobem (tedy pořizováním kamerového záznamu) musí být pro provozovatele nezbytná a současně nesmí zasahovat do soukromého a osobního života sledovaných osob. Naplnění parametrů této výjimky se naprosté většině provozovatelů kamerových systémů nepodařilo dosáhnout a v takovém případě bylo vždy třeba označit shromažďování záznamů jako nezákonné. Nutno ale dodat, že v mnoha případech docházelo k excesu z důvodu nevhodného použití jen některých kamer, resp. nadbytečného rozsahu pořizovaných záznamů. Tento rozsah lze vždy ovlivnit počtem kamer, jejich umístěním a zaměřením, nastavením času a doby pořizování záznamu, nastavením rozlišovací schopnosti kamery. Jak však bylo kontrolami zjištěno, provozovatelé obvykle využívají maximálního rozsahu pořizovaných záznamů, zejména použitím co největšího (nejširšího) záběru a kontinuálního pořizování dat po celých 24 hodin denně ze všech kamer. Přitom je zřejmé, že např. ve škole není pro ochranu fasády budovy nezbytné pořizování záznamů z chodeb školy, že pro ochranu zaparkovaných aut v garážích bytového domu je třeba snímat především ona auta a ne schodiště domu, že v nemocnici pro účel ochrany skladu léků je vhodnější umístit kameru dovnitř skladu a nikoliv sledovat zvenčí vstupní dveře včetně celé chodby. Jako příklad použití kamer v nesmyslném čase lze uvést kauzu městského úřadu, kde bylo „chráněno“ vybavení čekárny pořizováním záznamu v pracovní době, kdy celý prostor čekárny byl sledován 12 úředníky přes prosklené přepážky jejich pracovišť, avšak po pracovní době byl systém vypínán, takže případný zloděj nebyl sledován ani úředníky, ani kamerami.

Při projednávání závěrů kontrolních protokolů se inspektoři neustále setkávají nejen s nepochopením a neznalostí principů ochrany osobních údajů, ale s neúctou k soukromí vůbec. Argumentace právy, zaručenými Listinou základních práv a svobod, zejména právem každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, je obvykle ze strany provozovatelů (správců) zpochybňována argumenty ekonomickými.

Stále častější je také situace, kdy jednotlivé prvky kamerového systému jsou pouhými maketami, nebo některé technologické prvky kamerového systému (kamery, vodiče) jsou sice instalovány, avšak jsou nefunkční, a systém je tak využíván pouze pro „placebo-efekt“. Takový způsob ochrany může být samozřejmě velmi efektivní, vzhledem k jeho psychologickému působení na případné pachatele nežádoucího chování. Inspektoři se však setkávají s případy, kdy i takový systém velmi výrazně zasahuje do soukromého a osobního života lidí a jeví se jako evidentně nežádoucí.

Jako skutečně odstrašující příklad, se zjevným dopadem do soukromí sledovaných osob, lze uvést provozování kamerového systému v domě s pečovatelskou službou (DPS), který je ve správě městské části statutárního města. Obyvatelé DPS si stěžovali, že kamerovým systémem je preventivně zaznamenáváno jejich chování v celém domě. Takové bezdůvodné monitorování pociťovali obyvatelé jako újmu a porušování základního práva na soukromí. Stížnost se jevila o to závažnější, že v domech s pečovatelskou službou jsou byty zvláštního určení pro osoby, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení.

Při kontrole bylo zjištěno, že v domě je instalován funkční kamerový systém, provozovatelem je městská část statutárního města. Kamery zabírají chodby domu včetně vchodu do některých bytů. Systém je v nepřetržitém provozu, signál z kamer je přenášen na vrátnici objektu do technologických zařízení umožňujících záznam signálu. Záznamové zařízení (videorekordér) je standardně nastaveno na režim „pořizování záznamu“, obsluha (personál DPS) pravidelně po ukončení nahrávacího cyklu vyměňuje nahrané videokazety. Při podrobné prohlídce technického zařízení však bylo zjištěno, že záznam není pořizován, neboť chybí propojení jednotlivých komponent. Rovněž kontrolou videokazet se záznamem bylo zjištěno, že je pořizován záznam bez signálu, tedy nic. Tato skutečnost byla potvrzena i vedením radnice, které prokazatelně takovýto bezzáznamový režim nastavilo. O bezzáznamovém režimu však radnice obyvatele DPS úmyslně neinformovala. Informován nebyl ani obslužný personál DPS, který má zakázáno měnit nastavení systému a neví ani o tom, že ve skutečnosti se záznam nepořizuje.

Výsledkem je tedy stav, kdy obyvatelé DPS, jejich návštěvy i osoby zde zaměstnané se oprávněně domnívají, že jejich život v DPS je nahráván, soukromí ohrožováno a trpí obavami, jak je s nahrávkami dále nakládáno.

V uvedeném případě bylo zjevné, že soukromí obyvatel DPS je bezdůvodně narušováno. Nedochází zde však ke zpracování osobních údajů a tak možnost efektivního zásahu Úřadu, např. formou uložení nápravných opatření, je zde pro věcnou nepříslušnost nemožná. Inspektor doporučil vedení radnice, aby alespoň komunikací s obyvateli DPS situaci urovnalo. Stěžovatelům byly výsledky kontroly sděleny s radou, aby v případě přetrvávání nežádoucího stavu řešili věc občanskoprávní cestou. Celý případ, který ovšem zdaleka není ojedinělý, ukazuje na možné nežádoucí zneužívání monitorovacích systémů s významnými dopady do soukromí občanů a mohl by být impulsem pro řešení de lege ferenda.