Kamerové systémy

V posledních letech dochází k velmi intenzivnímu nárůstu využívání sledovací techniky, zvláště kamerových systémů. Důvodem je zjevně finanční dostupnost těchto systémů a uživatelský komfort. Sledování a zaznamenávání chování lidí se současným uchováváním těchto záznamů zjišťujeme na ulicích, v obchodech, výrobních závodech, bytových domech, ve školách základních i mateřských, v nemocnicích, ústavech sociální péče, restauracích i kostelech. Je přitom zjevné, že o (účelnosti?) oprávněnosti pořizování kamerových záznamů v takových případech lze úspěšně pochybovat.

V roce 2006 se tedy Úřad zaměřil i na oblast dodržování povinností správců při zpracování osobních údajů v této oblasti. Bylo zahájeno 10 kontrol, z toho 7 již bylo dokončeno. Kontrolovány byly bytové domy, obchodní domy, poskytovatel telekomunikačních služeb, tiskárna celostátního významu, škola.

U všech kontrolovaných subjektů se opakuje tentýž účel pořizování záznamů, a to ochrana majetku, popřípadě i osob, a to bez souhlasu snímaných osob. Takovouto ochranu však nelze aplikovat, nejsou-li splněny obligatorní podmínky pořizování kamerového záznamu (a tedy i osobních údajů) stanovené zákonem. První a zásadní podmínkou pořizování záznamu bez souhlasu dotčené osoby je, že pořízení takového záznamu je pro ochranu práv provozovatele (správce) nezbytné. Musí být tedy předem vyčerpány veškeré další možnosti ochrany osob nebo majetku, nebo jde o situaci, kdy lze vzhledem k okolnostem předem vyloučit účinnost méně invazivních prostředků. Současně s touto podmínkou je třeba, aby byla splněna podmínka druhá, a to nezasahovat do soukromého a osobního života fyzických osob. Soukromím člověka se přitom nerozumí pouze soukromí jeho „čtyř stěn“; každý má právo na určitou míru soukromí i na pracovišti, ve škole, v obchodě, v restauraci i na ulici, tedy i na místech více či méně veřejně přístupných.

U převážné většiny kontrolovaných subjektů bylo zjištěno, že pořizování obrazového záznamu nebylo nezbytné. Naopak, obvykle bylo kamerové zařízení provozováno pouze z preventivních důvodů, bez předchozího byť i pokusu o jiný způsob zabezpečení ochrany majetku. Záznamy byly používány ke kontrole dodržování pracovní doby (poskytovatel telekomunikačních služeb, tiskárna), ředitel školy zjišťoval, zda učitelé nezneužívají školní prostory ke svým soukromým aktivitám. V bytovém domě kamerový systém „odhalil“ pachatele znečištění vchodových dveří (pes). Je velmi nešťastné, že i z takovýchto, někdy zcela bagatelních důvodů jsou pořizovány kamerové záznamy, které jsou nepochybně způsobilé i velmi závažným způsobem zasáhnout do soukromí člověka. Při projednávání kontrolních protokolů s provozovateli (správci) se inspektoři povětšinou setkávají s naprostým nepochopením potřeby ochrany soukromí, lidské důstojnosti, soukromého a osobního života, tedy hodnotami deklarovanými Listinou základních práv a svobod a přenesenými i do zákona o ochraně osobních údajů.

Dále bylo u správců kamerových systémů kontrolováno i dodržování dalších povinností stanovených zákonem. Doba uchování záznamů byla většinou označena jako nepřiměřená stanovenému účelu, u některých subjektů byla i několik měsíců. Informační povinnosti podle § 11 zákona jsou plněny ve velmi omezeném rozsahu, obvykle pouze informačním textem typu „prostor je střežen kamerou“. Jako pozitivní lze hodnotit zabezpečení přístupu ke kamerovým záznamům, neboť u naprosté většiny kontrolovaných subjektů byly záznamy přiměřeným způsobem zabezpečeny proti jakémukoliv zneužití.